Stagflace je pojem, který se v ekonomických debatách objevuje poměrně zřídka, ale o to vážnější důsledky může mít. Označuje nepříjemnou kombinaci tří jevů – vysoké inflace, stagnující ekonomiky a rostoucí nezaměstnanosti. Tato situace je problematická, protože odporuje běžným ekonomickým teoriím, které předpokládají, že když ceny rostou, nezaměstnanost zpravidla klesá – známý vztah popsaný Phillipsovou křivkou. Když ale stagflace udeří, tento vztah přestává platit.

Historický pohled: Stagflace v 70. letech

Ekonomové si s tímto jevem lámali hlavu zejména v 70. letech minulého století. Tehdy prudce vzrostly ceny ropy a celosvětově to vyvolalo vážné ekonomické potíže. USA i Velká Británie čelily vysoké inflaci a zároveň hospodářské stagnaci. Americký prezident Nixon tehdy zkoušel různá opatření – od zmrazení cen až po změny měnové politiky. Výsledek? Inflace se sice mírně snížila, ale ekonomický růst se téměř zastavil. Velká Británie čelila podobnému vývoji – vysoké ceny energií a ztuhlý pracovní trh způsobily vleklé problémy.

Co stagflaci způsobuje?

Příčiny stagflace se nejčastěji spojují s tzv. nabídkovými šoky – například náhlým a výrazným zdražením energií nebo surovin. Když se dramaticky zvýší výrobní náklady, firmy jsou nuceny zdražovat, i když poptávka neroste. V kombinaci s přísnou měnovou politikou a nízkou produktivitou se tak vytvoří prostředí, kde ekonomika stagnuje, ale ceny rostou.

Máme se bát i dnes?

A co dnešní doba? Někteří ekonomové varují, že se k podobnému scénáři můžeme znovu blížit. Po pandemii covidu-19 došlo k narušení dodavatelských řetězců, energetická krize zvýšila ceny pohonných hmot a surovin, a do toho se přidaly geopolitické nejistoty. Výsledkem je prostředí, které má rysy stagflace – inflace roste, ale ekonomiky přitom nerostou nebo dokonce zpomalují. Průmyslové firmy čelí drahým vstupům, spotřebitelé zase klesající kupní síle.

Jak se dá stagflace řešit?

Jak na to reagovat? Ekonomická politika má těžkou úlohu. Pokud se centrální banky snaží zkrotit inflaci zvýšením úrokových sazeb, mohou tím nechtěně ještě více oslabit růst a zvednout nezaměstnanost. Naopak pokud se pokusí podpořit ekonomiku levnějšími úvěry, riskují, že inflace uteče ještě dál. Proto je často potřeba kombinovat různé přístupy – podpořit inovace, zvýšit produktivitu, snížit závislost na drahých vstupech ze zahraničí a zároveň pečlivě vyvažovat měnovou i fiskální politiku.

Co z toho plyne pro běžného člověka?

Stagflace není jen číslo v grafu – je to realita, která se promítá do každodenního života. Znamená dražší nákupy v obchodech, vyšší účty za energie, menší jistotu zaměstnání a obecně těžší životní podmínky pro rodiny i firmy. Zatímco domácnosti bojují s klesající kupní silou, podniky se potýkají s rostoucími náklady na suroviny a mzdy, což je často nutí omezovat investice a někdy i propouštět.

Takové prostředí vytváří začarovaný kruh – spotřebitelé méně utrácejí, firmy méně investují, stát má vyšší výdaje a zároveň menší příjmy z daní. Proto je hledání řešení klíčové. Nestačí jen krátkodobé zásahy, které „hasí požár“ – jako třeba dočasné dotace nebo plošné zmrazování cen. Ty sice mohou na chvíli ulevit, ale neřeší skutečnou podstatu problému.

Dlouhodobá cesta spočívá v podpoře inovací, posilování energetické soběstačnosti, zvyšování produktivity práce a chytře nastavené fiskální i měnové politice. Jen tak lze nastavit podmínky, které umožní stabilní a udržitelný růst, a přitom ochránit obyvatele před dalšími otřesy.